Šárka Štětkářová - Tornádo Lou Šárka


"Moje srdcová záležitost je Brazílie"





Dá se skloubit kancelářská práce s cestováním po celém světě? Jak vypadá život amazonské džungli? Bojí se Evropan v divoké Jižní Americe? Je problém zabydlet se v Brazílii? A cítí se takový dobrodruh vůbec někde doma? Nejen o tom se rozpovídala energií překypující Šárka.

Šárka Štětkářová – manažerka, obchodnice, cestovatelka, lektorka

Autor: Kateřina Klímková, Lubomír Klímek (L.), 26. 6. 2017


Šárko, někdo tě zná i od nás ze školy jako temperamentní lektorku angličtiny. V posledních letech jsme si tě tu moc neužili, pořád na cestách. Jaký byl tvůj vůbec první dlouhodobější pobyt v zahraničí?
To jsem ve třiadvaceti odešla dělat au-pair do Velké Británie. V Londýně jsem hlídala děti a chodila na různé brigády, našetřila jsme si nějaké peníze a začala tam studovat. Měla jsem štěstí, že jsem se dostala do takové bohaté rodiny, moc rádi cestovali, takže jsem se s nimi dostala do Holandska, do Ameriky, to byla moje první velká zkušenost, kdy jsem přičichla k cestování a zjistila jsem, že se život dá žít i tak, že člověk může cestovat.

Co jsi v Anglii studovala?
Při Cambridge jsem studovala marketing. Potom jsem se vrátila zpátky do České republiky a začala jsem zde pracovat. Využila jsem toho, že jsem se pořádně naučila anglicky. Pracovala jsem pro Treso, což byla firma, která se zabývala velkoobchodem a maloobchodem obuvi a importovala obuv z Číny. Začala jsme hodně cestovat pracovně, hlavně do zemí jako je Čína, Tchaj-wan, to bylo moc zajímavé.

Jaká je Čína? To je pro nás už velká exotika.
Čína je obrovská a krásná. Byla jsem tam několikrát, spíše tedy na jihu, kde jsme chodili po tamějších fabrikách.

Po fabrikách? To mě zajímá. Jak žijí dělníci v čínských fabrikách? Jak vypadá jejich život?
Můžu říct jen to, co jsem sama viděla nebo se dozvěděla. Dlouho pracují, několik měsíců v kuse, šetří peníze a potom odjedou, třeba v rámci čínského Nového roku, na tři, čtyři týdny domů na sever, kde peníze předají rodině a rodina z toho žije třeba po celý zbytek roku. Dělníci bydlí přímo ve fabrikách, mají tam takové ubytovny, vypadá to jak garáže, mají tam společné toalety, takový trochu komunitní život a takhle tam fungují a pracují. Tak to bylo kolem roku 2000, kdy jsem tam jezdila. Dnes už je to možná jiné, dlouho jsem tam nebyla.

L.: Co Číňané jako obchodní partneři? Ti, se kterými jsi přímo jednala.
Číňané jsou velmi pracovití, vstřícní a slíbí úplně všechno. Když člověk odjíždí z nějakého obchodního jednání, má pocit, že dostane všechno přesně tak, jak si objednal a že všechno je možné. Pak ale občas přišlo něco úplně jiného, než jsme si objednali. Oni se sice snaží dělat maximum dobrého, ale přemýšlí prostě jinak. Např. jsme si objednali 1 000 párů černých pánských polobotek a třetina přišla s modrými tkaničkami, protože černé jim prostě došly. Tak to jednoduše poslali s modrými, pro ně to byl hotový výrobek a udělali maximum, co mohli. Jinak byli spolehliví a opravdu vstřícní. Vždycky nás tam hostili, zvali nás na jídlo, na karaoke, na čaj, chtěli nám ukázat svoji kulturu. Tam jsem poznala skutečné čínské jídlo – ostatně kantonská kuchyně z jihu Číny je vyhlášená. Ochutnala jsem třeba hada, to už tam bylo tehdy zakázané, ale kluk věděl, na kterém trhu to můžeme koupit, vzal nás tam a upekli nám hada. Taky žáby, brouky – já ráda vyzkouším kdeco a oni byli opravdu pohostinní.
Po Tresu jsem šla do Prahy do Tesca, kde jsem cestovala pracovně hlavně do Británie.

L.: Ještě bych se chtěl zeptat k těm Číňanům. Co oni a cizí jazyky?
Se šéfy, s managementem, nebyl problém se domluvit anglicky. Jinak jsme se tam s nikým nedomluvili. Což dnes chápu. Je to obrovská země, když cestují tisíce kilometrů, pořád se tam mluví stejně, takže obyčejné lidi ani nic nenutilo se učit nějaký jiný jazyk. Ve velkých městech, např. v Pekingu, Hong Kongu, není problém se domluvit anglicky. Žádný jiný jazyk jsem tam používat nezkoušela. (smích)

Po Tescu přišla tvá „kabelková“ éra v Belgii?
No jo, to jsem na rok odešla pracovat do Belgie přímo do evropské centrály Samsonite, do městečka Oudenaarde. Leží ve vlámské části, žije tam asi jen 20 tis. obyvatel, ale je to moc pěkné místo kousek od Gentu, krásného města plného kanálů a nádherné architektury. Kousek dál jsou Bruggy, Antverpy….. Tam se mi moc líbilo. Lidé byli příjemní a přátelští, až takoví rodinní, všichni mluvili francouzsky a vlámsky – což jsou jejich oficiální jazyky, a zároveň všichni mluvili anglicky, spousta z nich i německy nebo španělsky. Jsou naučení, že musí umět komunikovat a musí se se světem domluvit.
Ne všude jsem se ale vlastně anglicky domluvila. Třeba v Bruselu jsem měla docela problém. Tam jsem to nečekala, ale když jsem šla do několika restaurací, neměli ani jídelní lístek v angličtině. Měli ho francouzsky, španělsky, portugalsky, ale anglicky ne. Což mě opravdu překvapilo. Možná tím, že je to francouzská část a jsou to takoví frankofilové. Nebylo to jen jednou, stalo se mi opravdu víckrát, že jsem si tam nebyla schopná objednat anglicky, francouzsky jsem neuměla, tak to bylo trochu složité. Jinak to byla občas legrace. Došel mi šampón nebo krém, šla jsem do obchodu, nic z toho, co jsem znala, tam nebylo, takže jsem si chtěla na etiketě přečíst, jestli ta daná krabička je fakt krém na obličej. A všechno bylo jen francouzsky nebo vlámsky a já jsme samozřejmě ničemu nerozuměla.

Začala ses učit?
No fakt jenom začala, tři lekce jsem absolvovala a zjistila jsem, že to pro mě absolutně není. Že je to pro mě úplně nesrozumitelný jazyk.

Francouzština nebo vlámština?
Vlámština. Říkala jsem si, že půjdu rovnou do toho jazyka, který pak v budoucnu hodně použiju (smích). Přišlo mi to hezké, jsem tam, naučím se vlámsky a bude to boží. U třetí lekce jsem skončila. Ztroskotala jsme na slovíčku zdravotní sestra, které bylo asi na dva řádky. Nebyla jsem schopná to ani přečíst. Takže po roce tam jsem uměla říct stejné základní fráze jako po prvním týdnu: jmenuji se…, jsem z České republiky, dobrou noc a dobrou chuť. Pak už jsem se moc nesnažila.

Co přesně jsi v Belgii dělala? Kromě distribuce kabelek Lacoste a kufrů Samsonite po všech kamarádkách? To si přesně pamatuju, bylo to před devíti lety, měla jsem před porodem a největší dilema bylo, kterou kabelku si vezmu do porodnice. Pak mi tam stála na parapetu a pořád jsem se na ni dívala, jak je krásná.
To je pravda, tu tvou si pamatuji, žluto-béžová Samsonite. A vaše Mája byla nejmenší miminko, jaké jsem kdy viděla a držela, pět hodin tehdy měla. Pro mě nezapomenutelný zážitek. Jinak těch kabelek a kufrů jsem se navozila hodně. Pracovala jsme na pozici marketingového manažera pro rozvíjející se trhy a s odstupem času mám pocit, že jsem většinu času vyřizovala objednávky kabelek a kufrů svých kamarádek. To byl dobrý job.

To tedy byl, proč jsi tam nezůstala dýl? Proč jen rok?
Tehdy mi onemocněla kamarádka tady v Česku a já jsem se vrátila, abych jí pomohla a mohla být s ní.
Po nějaké době jsem nastoupila do Nextu, takže jsem odešla zase do Prahy a řídila jsem maloobchod pro střední Evropu. To jsem taky hodně cestovala. Slovensko, Maďarsko, Švédsko, Dánsko. Měla jsem na starosti implementaci pravidel a image Nextu, aby to tady fungovalo stejně jako v Anglii, kde je Next po Marks & Spencer druhým největším hráčem na trhu.

Po Nextu začalo tvé velké cestování?
Po útoku moskytů na Rio Purus
Ano. Takové už to hodně velké, soukromé. Měla jsem štěstí, že jsem mohla se svým partnerem takto objevovat svět. Zanzibar, Madagascar, Nový Zéland, Kanada a pak cesty, které mě hodně ovlivnily – Jižní a Střední Amerika – Chile, Mexico, Guatemala, Costa Rica, Venezuela, Brazílie. Začali jsme v roce 2009 - vypravili jsme se na tři týdny do Amazonie. Přes několik známých se nám podařilo dostat na potomka indiánů, který byl ochotný nás vzít mezi své kamarády, takže jsme se tři lidi sbalili a odletěli jsme do Brazílie. Domluva probíhala asi tak: jedna kamarádka mé kamarádky z Holandska mi dala telefonní číslo, ať na něj ve středu ve tři hodiny zavolám, že to je číslo do jediné telefonní budky v nějaké brazilské vesnici, a když nebude pršet, tak mě ten týpek na druhé straně uslyší a nějak se třeba i domluvíme. Já jsem si, idiot, myslela, že tam mluví španělsky, nějaké základy jsem měla, jenomže oni tam mluví portugalsky. Tak nějak španělsko-anglicko-portugalsky jsme se domluvili, on uměl anglicky asi tak, jak já v té době portugalsky, no, bylo to hodně zajímavé, ale nějak jsme se nakonec pochopili. Řekla jsem mu, kdy letíme, kdy a kam přiletíme, on slíbil, že nás tam bude čekat a fakt tam čekal. S nějakým kámošem řidičem nás s bágly naložili do nějakého miniauta, jeli jsme asi 200 km po prašné cestě do vesnice s názvem Boca do Acre, tam cesta končila a už se muselo jen po vodě. Brácha tady toho týpka měl jakousi motorovou loďku, na tu jsme naložili barely s vodou, rýži, cibuli a velké zásoby Cachasy, bílého brazilského rumu, univerzálního platidla a taky je dobrý s Colou. A po řece Rio Purus jsme pluli 10 dnů po proudu a 10 dnů proti proudu. Když jsme uviděli nějakou vesnici, což vesnice u nich čítá asi pět domů, v průměru mají tak deset dětí, takže to je zhruba 50 obyvatel, tak jsme tam zastavili.

L.: Tak to jsme momentálně takoví poloviční amazonští indiáni.
Ještě máte co dělat, ale asi už byste zapadli. (smích)
Takže tam bylo pět domů a škola. Pokud byl totiž ve vesnici určitý počet dětí, stát tam postavil školu.

Jak vypadá škola v Amazonii?
Je to dřevěný domek s jednou místností natřený na modro. Ostatní domy někde nemají ani stěny, škola má dokonce i dřevěné stěny. Normální domy jsou takové chatky na dřevěných pilířích, žádné stěny, jedna místnost, má to jen střechu, na krovech suší různé věci, mají tam pověšenou pušku, protože hned za domem je džungle, visí tam sítě na ryby, oblečení. V každé chatce je zavěšených několik hamak, tam se spí v noci, přes den, prostě pořád.















L.: Spousta lidí jezdí do Amazonie nejen, aby viděla přírodu, život původních obyvatel neovlivněný ještě západní civilizací, ale taky za vyhlášenými šamany, různými náboženskými praktikami, za hledáním sama sebe. Jaký byl cíl vaší cesty? Byla to jen čistá turistika nebo tam byl i jiný rozměr?
Ne, jiný rozměr tam nebyl. Já jsem nikdy předtím v džungli nebyla a strašně moc jsem se chtěla podívat někam, kde tento původní život ještě je. A Amazonie z toho nějak vzešla, že tam může i člověk, který není nějak zvlášť trénovaný. Moji dva společníci byli už předtím na Papua–Nová Guinea a tam to prý bylo hodně fyzicky náročné, několik hodin pěšky džunglí s bágly na zádech, to nás tady nečekalo.
Žádné šamany jsme nepotkali. Setkali jsme se jen s lidmi, kteří přišli z pralesa k řece a žili u řeky, protože pochopili, že řeka je život. Po řece připluje úplně všechno.

L.: Absolvovali jste i nějaký výlet mimo řeku přímo do pralesa?
Jasně.

L.: Jaká je amazonská džungle?
Na první pohled mi to přišlo jako hodně hustý, vlhký les. Na druhý už jsem si dávala hodně velký pozor, protože mě neustále upozorňovali, ať se dívám, kam stoupám, čeho se chytnu, že tam žijí kobry, jaguáři, nebezpečná zvířata, která člověk ani nevidí. S domorodci, kteří nesli mačety a hamaky, jsme šli asi hodinu džunglí, nějakou cestičkou, kterou bych já ani nikdy neviděla. Přišli jsme na břeh nějaké řeky, děti tam naskákaly do vody, starší mačetami nasekali liány a udělali dětem houpačky, rozvěsili tam hamaky, ženské vytáhly termosky s pravou brazilskou kávou, silnou a sladkou, starší děti nasekaly dřevo na oheň, chlapi se vydali na lov ryb. Asi za půl hodiny se vrátili, ženské očistily ryby, byly mezi nimi i piraně, na provizorním grilu z větviček se ryby opekly a bylo to výborné. Bylo krásné, jak spolu fungovali, jak jsou naučení spolu žít, každý měl svou úlohu, nikdo se tam s nikým nehandrkoval, jestli to dělat bude nebo nebude, prostě fungovali. Tak jsme tam byli asi tři hodiny, koupali jsme se v té zabahněné řece a pili rum. Všechny řeky tam vypadají jak bílá káva, oni v tom normálně perou, umývají se v tom, žádný problém. Mně to přišlo ze začátku dost divné, ale pak jsem pochopila, že si sice čistím zuby vodou z barelu, ale když pak ten kartáček umyju v té špinavé řece, tak je to stejně jedno.
Po třech hodinách někdo zvedl hlavu, podíval se na oblohu a řekl: “Jdeme zpátky, za hodinu je fotbal“. Tak jsme se zas celá vesnice zvedli a šli jsme džunglí zpátky. V jednom z domů měli televizi. Televize byla napojená na nějakou baterku z auta a k baterce byly připojené dva malé soláry. Tak si to tak nějak nabili a dívali se na televizi. Tehdy hrála Brazílie s Bolívií, takže celá vesnice se sešla u té jedné televize a dívali se spolu na fotbal. A čas určovali pohledem na nebe.

L.: Pokud vím, do Brazílie jste se pak vraceli často, jezdili jste tam surfovat.
Ano, přes partnera jsem se dostala k windsurfingu a objížděli jsme místa, kde hodně foukalo a byly tam příhodné podmínky. A na severu Brazílie jsme objevili nádherné místo, tam jsme se do toho zamilovali. Je to malá vesnice a u ní obrovská pláž, která má asi 300 km. Tam jsme se nakonec rozhodli, že si i postavíme dům. Jsou tam úžasní lidé Je to tedy místo, kam se jen tak na dovolenou nejezdí, opravdu tam devět měsíců v roce hodně fouká. Kdyby sis tam lehl na pláž, udělá ti ten létající písek dokonalý peeling.

Jací byli Brazilci?
Těžko říct, je to obrovská země, poznala jsem blíž jen lidi na severu, v malé vesnici a tam byli zlatí. Nejsou sice příliš vzdělaní, ale přirozeně chytří jsou. V místě je jedna základní a jedna střední škola. A to vzdělání navíc není úplně valné úrovně. Nejbližší město, kam se dá zajet třeba do supermarketu, na poštu nebo za lepší školou, je 85 km. Takže se vzděláním je to kvůli vzdálenostem problematické.

Četla jsem teď od Markéty Pilátové krásnou knížku S Baťou v džungli a tam prostřednictvím fiktivních vzpomínek zetě Jana Antonína Bati, který se po válce pokoušel v Brazílii vybudovat podobně fungující model jako ve Zlíně, popisuje infrastrukturu v tehdejší Brazílii. Jak cestoval po prašných silnicích, pokaždé tam prorazil pneumatiku, urval kolo. Změnilo se tam vůbec něco za těch sedmdesát let?
Infrastruktura je tam samozřejmě jiná než u nás. Celý svět je tam jiný, neumíme si to moc ani představit. Lidé tam na vesnici opravdu žijí úplně jinak. V době odlivu si musí nalovit ryby. Kdo naloví, podělí se s půlkou vesnice. Práce tam moc není, takže žijí z toho, co si vypěstují nebo naloví.
Cesty tam jsou různé. Ve vesnici byla hlavní třída taková na urvání kola, to je pravda. Kostkovice, ne moc rovná, sem tam výmol nebo kámen. Ale jinak se snaží a investují. Tam, kde jsme byli my, postavili do hlavního města takovou čtyřproudovou silnici, rádoby dálnici, mají to dokonce tak vymakané, že uprostřed toho udělali cyklostezku. Ale nikde k tomu není přechod, podchod nebo nadchod. Takže lidi prostě někde přejdou, napojí se na cyklostezku, kus jedou a zase nějak sjedou. Docela legrace. Ale není tam takový provoz, že by se to nedalo. Zatím. Ve vesnici je pár aut a lidé si je vzájemně půjčují.
Vzdálenosti jsou tam obrovské. I mezi vesnicemi je několik desítek kilometrů, nefunguje to tak jako u nás, že člověk jde od vesnice k vesnici a najde si někde jinde partnera. Takže pak se ve vesnici vyskytují všehošudy dvě příjmení, jak se tak různě spojují mezi sebou.

L.: Cítila ses v Brazílii bezpečně? Měla jsi možnost poznat různé oblasti. Turisticky atraktivní i méně navštěvované. Jak ses tam cítila?
Když jsme do Brazílie přiletěli poprvé, byli jsme dva dny v Sao Paulu, což je obrovitánské město, které má asi 20 milionů obyvatel a říká se, že je hodně nebezpečné. My jsme asi byli trochu naivní a měli jsme víc štěstí než rozumu. Procházeli jsme se tam večer, nijak jsme to neřešili, cítila jsme se tam dobře. Strach jsem neměla, ale asi kdybych si líp přečetla průvodce, tak bych se bála. Naštěstí se nám nic nestalo. Před dvěma lety jsem byla v Rio de Janeiro, taky mi to nepřišlo nijak nebezpečné, ale je to možná fakt spíš o mojí naivitě. A na vesnici je to úplně jiné. Tam každý každého zná, když se objeví někdo cizí nebo je s někým problém, tak okamžitě ostatní dají druhým vědět.
V džungli jsme byli jen s místními, vlastně jsme jim moc nerozuměli, takže jsme ani pořádně nevěděli, jestli nás na nějaké nebezpečí upozorňují (smích). Já pořád vycházím z toho, že i ta nebezpečná zvířata jsou přirozeně plachá, takže pokud na hada vyloženě nešlápneš, tak se ti spíš klidí z cesty. Navíc nás šla vždycky tlupa, děti křičely, psi tam běhali, ta zvířata z džungle se spíš musela bát nás. A po setmění nikdo nikam nechodí, to jsou zalezlí v domech.

Guatemala trhy


Jak ses vlastně v Brazílii domlouvala?
Začala jsem se učit portugalsky. Na úřadech jsem se už byla schopná nějak domluvit. Na severu navíc hodně skupují pozemky Evropané – Francouzi, Švýcaři. Postavit dům tam není nijak zvlášť složité. Nepotřebuješ topení, izolace, žádná dvojitá skla, v podstatě nepotřebuješ ani okna. Všechno se tam řeší dřevěnými okenicemi, které si otvíráš a zavíráš podle toho, jak potřebuješ, aby ti tam šel vzduch. Smířit se musíš s tím, že máš všude hmyz, žáby, s tím musíš počítat. Na spaní moskytiéry. Tam, kde jsme byli my, naštěstí dost foukalo, takže hmyz se tam moc neudrží, ale když je období dešťů, je tam hodně komárů. Jinak je tam teplo, 32 stupňů celý rok. Leden, únor, březen je obdobím dešťů, jinak pořád stejné, stálé počasí. Tady na severu je to takové rovné, písek, vysoké palmy. Byla jsem i víc na jihu, asi 3 500 km jižněji a tam už jsou hory, zeleno, když chceš něco postavit, musíš si vysekat místo v džungli.


L.: A co další cestování? Máš ještě nějaký sen?

Brazílie je opravdu moje srdcová záležitost, našla jsem si tam přátele a mám sen se tam vrátit na dýl, možná na pár let. Jinak se mi moc líbilo v Chile. Nebo třeba Velikonoční ostrov, Rapa Nui, to považuji za takový svůj vrchol, kam se člověk asi normálně nepodívá. Spadá pod Chile, ale je to hodně daleko od pevniny, 3 600 km od chilského pobřeží. Má jednu vesnici, 6 000 obyvatel a rozlohu 160 km2. Je tam jen jedna základní škola a když děti chtějí studovat dál, musí až do Chile. Nejzajímavější pro turisty jsou tam samozřejmě kamenné sochy Moai, které tam vytesaly domorodé kmeny. Na Rapa Nui žije víc divokých koní než lidí. Jo a žijí tam etnicky stejní lidé jako na Novém Zélandu – pro mě tenkrát překvapivá informace. Neměla jsem do té doby představu o tom, jak docházelo k osidlování světa. Místní průvodce nám popisoval, jak Polynésané objevovali Tichomoří a hledali nové ostrovy. Šest nebo sedm jich vyplulo na kanoi, jakmile narazili na ostrov, prozkoumali ho a pokud byl ostrov vhodný k životu, polovina z nich se podle nějakého vnitřního navigačního systému vrátila, vypravili velké kanoe pro 200 lidí, nalodili tam rodiny, zvířata a plodiny a vypravili se zpátky za těmi třemi na nově objevený ostrov. A buď se trefili nebo netrefili.


Šárko, ještě mi řekni, na jak dlouho jsi přerušila kvůli cestování svou profesní kariéru?
Na pět let.

Pět let je dlouhá doba. Skončit v práci, zmizet a pak zase jak bájný Fénix povstaneš z popela a naskočíš opět do rozjetého vlaku na manažerskou pozici.
Tak jednoduché to není, to naskočení nějakou dobu trvá. Ale ano, teď dělám v jedné firmě obchodní ředitelku. Na další cestování se ale už moc těším. To je něco, čemu bych se jednou chtěla věnovat i profesně. Teď to mám tak, že za vydělané peníze vlastně řeším jen to, kam zase pojedu.

L.: Šárko, a kde se cítíš doma?

Doma jsem určitě tady. Na Zlínsku ve svém domečku s kočkou. To jsem vždycky věděla a sem jsem se vždycky vracela. 



Komentáře